Cesty čaje IV.

I v době kdy v Evropě zuřila Třicetiletá válka se mezi Yunnanem, Sihuanem a Tibetem dál rozvíjel obchod s čaje. Pátý dalajlama inicioval zřízení velkého trhu čaje a koní, čímž silně podpořil výměnu a došlo k prudkému zvýšení množství čaje, který byl dovážen cestou čaje do Tibetu. V jediném roce 1661 bylo do Tibetu posláno 1.500.000 kg čaje! Čaj byl v této době považován za velmi hodnotný dar, projev společenského postavení a vážnosti. Dalajlama tak dostával každý rok darem na 2.500 kg čaje.

Útlum přineslo až 18. století, kdy se čínský císařský dvůr rozhodnul redukovat nákup tibetských válečných koní. Omezení dovozu čaje do Tibetu sice zmírnilo enormní množství čaje, ale nijak nesnížilo význam cesty čaje. Dokonce i v době republiky (1911-1949), kdy se čínská vláda neúčastnila čajového obchodu, pokračovala prosperita díky soukromým obchodníkům, kteří stále využívali cestu čaje.
 

Válečná strategie cesty čaje

Za druhé světové války byla čínská pobřežní města okupována japonskou armádou a mezinárodní obchod tak přestal de facto existovat. Blokády tras a silnic znamenaly nejen logistické problémy, se kterými se obchodníci museli vyrovnat. Starodávná cesta čaje se v tomto období opět stala významnou dopravní tepnou, která spojila Čínu s Indií. Podle odhadů se v roce 1942 po cestě čaje pohybovalo víc než 25.000 koní a mul, kteří reprezentovali na 1.200 firem. Válečný obchod přes Tibet zaznamenal jeden z obchodníků, Peter Goullart: „Všechno zboží bylo přepravováno na přímou objednávku a transportováno bez obalových materiálů, aby se zvířatům dobře neslo a šetřilo se místem. Cestou čaje tak byly neseny šicí stroje, textil, balíky cigaret nejlepších značek, jak britská tak americká whisky, džíny, barvy a chemikálie, petrolej v plechovkách, WC, konzervy a tisíce drobností … když karavany dorazily do Lhasy, byla záplava zboží umístěna v halách a na nádvořích, kde je armáda baličů znovu roztřídila podle místa určení. Nejodolnější, tj. nejméně křehké zboží bylo vyčleněno pro severní cesty do Tachienlu, které přepravovali jaci. Ostatní předměty a zboží bylo opatrně zabaleno (zejména likéry a cigarety, které byly skutečně vyvažovány zlatem).“

Toto období vstoupilo do dějin pod označením „Operace karavana“ a předpokládá se, že se během ní využívalo na 8.000 mul a koní a odhadem na 20.000 jaků. Je důležité si uvědomit, že v této době byly vnější čínské trasy blokovány a tak se cesta čaje stala opravdu záchranou. Podle záznamů víme, že do Likiangu přicházely karavany obtěžkané zbožím téměř každý týden. Na druhou stranu to bylo období maximálních zisků a nesmírného obratu mezi obchodníky. Profit byl tak závratný, že někteří obchodníci odmítli uzavřít trasu dokonce i během extrémně nebezpečného období dešťů, kdy se nezpevněná cesta čaje stala nesjízdnou. Byl to hazard, ale hrabivost některých překupníků neznala mezí.

Období dešťů je v Tibetu velmi obávané a karavany ani poutníci se v této době nevydávají na cestu. Neustálé srážky a prudké bouře nejsou jedinou těžkostí. Cesty by se daly popsat spíš jako bažinaté než jen blátivé, řeky a potoky se mění v neuvěřitelně prudké a dravé toky téměř neskutečných rozměrů. Hory jsou přímo zabalené v mlhách, v nichž není jistota jediného kroku a podmáčená půda v nevyzpytatelném terénu hrozí kdykoli sesutím … a tak mnohé z riskujících karavan nikdy nedorazily do cíle.

Porážka Japonska a konec druhé světové války znamenal okamžitý úpadek významu cesty čaje. Obchodníci rázem opustili Tibet a sklady ještě nedoručeného zboží byly zpustošeny. Cesta čaje se již nikdy neobnovila ve své dřívější slávě a významu, který ji zajistily neopakovatelné historické okolnosti.

… v příštím pokračování cesty čaje si povíme o jejím současném významu a využití …